Pro ty, kteří četli můj první román Proti pádu noci a poznají v tomto novém díle některá témata z něj, následuje pár slov na vysvětlenou.
Román Proti pádu noci jsem začal psát v r. 1937 a po čtyřech nebo pěti náčrtech dokončil v r. 1946, avšak z různých důvodů, které jsem nemohl ovlivnit, byla kniha vydána až po několika letech. Ačkoli dílo bylo dobře přijato, mělo mnohé chyby, které prvotina mívá a moje nespokojenost s ním lety stále narůstala. Kromě toho vědecký pokrok za dvě desetiletí od vzniku příběhu způsobil, že se mnohé z původních myšlenek zdály naivní a otevřel vize a možnosti zcela nepředstavitelné v době, kdy vznikla první verze knihy. Zejména vývoj v informační teorii naznačoval převratné změny ve způsobu a přijímání života lidí, změny ještě hlubší než přináší atomová energie. Přál jsem si je zahrnout do knihy, kterou jsem se pokoušel napsat, ale dosud se mi to nepodařilo.
Plavba po moři z Anglie do Austrálie mi dala příležitost vypořádat se s nedodělanou prací, kterou jsem pak stačil dokončit těsně před tím, než jsem se vydal k Velkému bradlovému útesu. Vědomí, že mám strávit pár měsíců potápěním mezi žraloky, bylo dodatečnou pobídkou k akci. Ať už je to pravda nebo ne, doktor Johnson prohlásil, že nic neuklidní mysl člověka tak, jako vědomí, že bude ráno pověšen, a já sám musím potvrdit, že myšlenka, že se možná z útesů nevrátím,- byla hlavním důvodem, proč byla právě tehdy kniha dokončena a duch, který mě strašil téměř dvacet let, zažehnán.
Asi čtvrtina současného díla se objevila v knize Proti pádu noci. Věřím však, že i ti, kteří četli mou dřívější knihu, shledají, že tohle je prakticky nový román. Jestliže ne, pak alespoň doufám, že přiznají autorovi právo na dodatečné nápady. Slibuji jim, že toto je moje poslední slovo k nesmrtelnému městu Diaspar v dlouhém soumraku Země.
London, September 1954 – S.S. Himalaya Sydney, March 1955
Město, jak jiskřící klenot, spočívalo v srdci pouště. Kdysi se měnilo a přetvářelo, ale teď je Čas míjel. Nad povrchem pouště se noc střídala se dnem, ale na ulicích Diasparu trvalo věčné odpoledne a temnota tam nikdy nenastávala. Dlouhé, zimní noci pokrývaly pustinu jinovatkou zmrzlých zbytků vlhkosti řídké atmosféry Země, ale město neznalo ani chlad, ani žár. Nemělo žádný kontakt s okolním světem, bylo vesmírem samo o sobě.
Lidé kdysi budovali města, ale nikdy ne taková jako toto. Jedna přetrvala staletí, jiná tisíciletí – dříve než Čas setřel jejich jména. Pouze Diaspar dalo výzvu Věčnosti a chránilo sebe a všechno, co mu náleželo, před pomalým působením věků, před zpustnutím a rozkladem, před zničením, rezavěním a zkázou.
Od časů vzniku města vyschly oceány na Zemi a poušť zabrala celou planetu. Větry a deště zahladily poslední hory a svět byl už příliš unavený, aby stvořil nové. Město to nijak nevzrušovalo, celá Země se mohla rozsypat na prach a Diaspar stále bude chránit děti svých tvůrců a odnášet je i jejich poklady po proudu řeky času.
Lidé mnoho zapomněli, i když si toho nebyli vědomi. Byli tak ideálně přizpůsobeni svému prostředí, jako ono bylo přizpůsobeno jim – neboť byli vzájemně vytvořeni pro sebe. Nezajímalo je, co se nacházelo za hradbami města, bylo to něco, co bylo vymazáno z jejich vědomí. Diaspar bylo vše, co pro ně existovalo, vše, co potřebovali, vše, co si mohli představit. Nic pro ně neznamenalo, že Člověk kdysi vládl hvězdám.
Občas ovšem ožívaly starodávné mýty a vzpomínky na legendy o Impériu, o časech, kdy Diaspar bylo mladé a čerpalo své životní síly z kontaktu s mnoha slunci. Tehdy se jich zmocňoval neklid. Nechtěli návrat těch dní, neboť byli spokojeni se svým věčným podzimem. Sláva Impéria patřila minulosti a tam byla povinna zůstat, protože si pamatovali, jaký konec je potkal. Jenom myšlenkou o Nájezdnících pronikalo do jejich nitra chvění samotného vesmíru.
Proto se vraceli ke klidu a teplu města, k dlouhému zlatému věku, jehož počátky byly ukryté kdesi v temnotě historie a konec byl ještě vzdálenější. O takových dobách snili snad všichni lidé, ale pouze jim bylo dáno se jich dožít.
Žili přece v tom samém městě, procházeli se těmi samými zázračné neměnnými ulicemi, zatímco v okolním světě uplynula už více než miliarda let.
Únik z Jeskyně Bílých červů jim trval mnoho hodin. Ani teď si nebyli úplně jisti, zda je nesleduje jedna z těch bledých potvor – a energie jejich zbraní byla už téměř vyčerpána. V povětří před nimi se vznášely světelné šipky, jejich tajemní průvodci labyrintem Křišťálové hory a pobízely k další cestě. Neměli jiné východisko, než je následovat, i když, jako už mnohokrát předtím, je mohly dovést k ještě hroznějším nebezpečím.
Alvin se ohlédl, aby se přesvědčil, jestli se někdo neztratil. Hned za ním šla Alystra nesoucí kouli studeného, ale věčně planoucího světla, které od samého počátku jejich putování vylupovalo ze soumraku takové příšernosti a takovou krásu. Bledé, bílé paprsky zalévaly úzkou chodbu a na všech stranách dopadaly na lesklé stěny. Dokud se nevyčerpá energie, uvidí kam jdou a budou schopni odhalit všechna viditelná nebezpečí. Ale největší nebezpečí v těchto jeskyních – Alvin o tom věděl příliš dobře – nebylo vůbec vidět.
Za Alystrou, která se ohýbala pod tíží projektorů, šli Narrillian a Floranus. Proč jsou ty projektory tak těžké, blesklo Alvinovi hlavou, vždyť by bylo tak lehké je vybavit neutralizátory gravitace? Vždycky ho zarážely takové podrobnosti, dokonce i v zápalu nejdramatičtějších příhod. Když ho napadaly takové myšlenky, zdálo se mu, že se mihnutím oka chvěje budova skutečnosti v základech a za světem smyslů se dá zahlédnout úplně jiný naprosto odlišný vesmír…
Chodba končila slepou stěnou. Snad je střelka znovu podvedla? Ne – před jejich očima se skála začala rozsypávat na prach, provrtávalo se skrz ní otáčející se kovové něco, rychle se zvětšující do rozměrů obrovského vrtáku. Alvin s přáteli couvli a čekali, až se stroj dostane do jeskyně. S ohlušujícím kovovým jekotem – který se určitě musel rozléhat po všech zákoutích Hory, a budit ze spánku všechny její příšerné obyvatele – stroj se dostal skrz stěnu a zastavil se u nich. Otevřely se masivní dveře a objevil se v nich Callistron, který je křikem pobízel ke spěchu. („Proč Callistron?“ pomyslel si Alvin. „Co ten tu dělá?“). O chvíli později již byli v bezpečí a stroj se prudce pohyboval dopředu, aby prorazil cestu do hlubin Země.
Dobrodružství skončilo. Zanedlouho, tak jako vždy, se ocitnou doma a všechny zázraky, pochybnosti a nejistoty zůstanou za nimi. Byli unavení a spokojení.
Ze sklonu podlahy Alvin poznal, že podzemní vůz se pohybuje dolů, do země. Callistron pravděpodobně věděl, co dělá a zvolil cestu, která je určitě dovede do jejich domu. Přesto je to asi škoda…
„Callistrone,“ ozval se najednou Alvin, „proč nejedeme nahoru? Nikdo neví, jak doopravdy Křišťálová hora vypadá. Možná bychom se probili na povrch někde na jejím úbočí, abychom spatřili nebe a celou okolní krajinu. Už dost dlouho přebýváme pod zemí.“
Ještě než věta dozněla, zjistil, že udělal hloupost. Alystra přidušeně vykřikla, vnitřek podzemní lodi se zavlnil jako obraz pozorovaný přes vodu a přes její kovové stěny spatřil Alvin opět na mihnutí oka onen jiný svět. Zdálo se, že se ty dva světy spolu srážejí. Nejprve měl převahu jeden, potom druhý. A najednou bylo po všem. Pocítil praskání, pukáni, rozdírání… a konec. Alvin byl zpátky v Diasparu, ve svém vlastním známém pokoji a vznášel se ve vzduchu stopu nebo dvě nad podlahou, chráněný gravitačním polem od bolestivého kontaktu s tvrdou hmotou.
Znovu byl sám. To byla skutečnost a věděl přesně, co se za chvíli stane.
První se objevila Alystra. Byla víc zarmoucená než rozzlobená, neboť Alvina velmi milovala.
„Och, Alvine!“ bědovala, a dívala na něj ze stěny, na které se zmaterializovala. „To bylo tak vzrušující dobrodružství! Proč jsi ho musel zkazit?“
„Omlouvám se. Nechtěl jsem… Zdálo se mi, že je to dobrý nápad…“
Přerušilo ho současné objevení se Callistrona a Floranuse.
„Poslouchej, Alvine,“ začal Callistron. „Už potřetí jsi přerušil Ságu. Včera jsi zkazil sekvenci, když jsi chtěl vystoupit na horu v Údolí duhy, a předevčírem jsi zkazil všechno, když jsi se snažil couvnout do Počátečního bodu v proudu času, který jsme zkoumali. Jestli nezačneš dodržovat pravidla hry, budeš muset chodit sám.“
Rozvztekaný zmizel a táhl za sebou Floranuse. Narillian se vůbec neobjevil, pravděpodobně měl už celé historie plné zuby. Na stěně zůstal pouze obraz smutné Alystry.
Alvin naklonil gravitační pole, vstal, a šel ke stolu, který se před ním zmaterializoval. Na něm se objevila mísa plná exotického ovoce – nebylo to jídlo, jaké čekal, ale obklopený starostmi se nedokázal soustředit. Nechtěl si přiznat omyl, tak si vzal ovoce, které vyhlíželo nejméně nebezpečně, a začal ho opatrně sát.
„No tak,“ ozvala se nakonec Alystra, „co teď máš v úmyslu?“
„Nemohu s tím nic dělat,“ odpověděl Alvin trochu ve špatné náladě. „Myslím, že pravidla jsou hloupá. Kromě toho, jak mám vědět, že prožívám Ságu? Chovám se tak, jak bych se choval normálně. A ty nechceš spatřit hory?“
Alystřiny oči se rozšířily úlekem. „To by znamenalo vyjít ven!“ vykoktala.
Alvin věděl, že protahovat tuto rozmluvu je nesmysl. Tady se právě vytvořila bariéra, oddělující ho od všech lidí jeho světa, a to ho mohlo odsoudit k životu plnému frustrací.
Vždycky – v bdělém stavu stejně jako ve snech – toužil dostat se ven. Avšak to „ven“ bylo pro všechny v Diasparu můrou, které nebyli schopni se postavit čelem. Když to šlo, ani o tom nemluvili; bylo to v jejich očích něco nečistého a ďábelského. Dokonce i Jeserac, jeho učitel, mu neuměl vysvětlit proč…
Alystra na něj stále hleděla zarmouceným, ale něžným pohledem.
„Jsi nešťastný, Alvine,“ ozvala se po dlouhé době. „Nikdo v Diasparu by neměl být nešťastný. Dovol, abych přišla a popovídala si s tebou.“
Alvin zakroutil nezdvořile hlavou. Věděl, jak by to dopadlo, a právě teď chtěl být sám. Alystra, dvojnásob rozčarovaná, mu zmizela z dohledu.
Ve městě s deseti milióny lidských bytostí, pomyslel si Alvin, nebyl nikdo, s kým by si mohl upřímně popovídat. Eriston a Etanie ho svým způsobem měli rádi, ale teď už uplynula doba poručnictví. Byli snad opravdu šťastni, že ho mohli opustit, aby si sám tvořil svoje zábavy a život. Během posledních několika let, kdy jeho odchylka od standartního vzoru byla stále zřetelnější, vyciťoval často zármutek svých rodičů, hraničící se zlostí. Ne na něj, ale na smůlu, že z tolika miliónů obyvatel města byli vybráni právě oni, aby ho přivítali, když před dvaceti lety vyšel ze Sálu stvoření.
Dvacet let. Pamatoval si svoje první chvíle i první slova, která tehdy uslyšel:
„Vítej, Alvine. Já jsem Eriston, určený ti jako otec a toto je Etanie, tvoje matka.“
Ta slova tehdy nic neznamenala, ale jeho mozek je zaregistroval s bezchybnou věrností. Vzpomínal, jak se tehdy podíval dolů, na své tělo. Bylo teď o palec dva vyšší, ale kromě toho se málo změnilo ode dne narození. Přišel na svět téměř dospělý a moc se nezmění, kromě vzrůstu, až za tisíc let nadejde čas, aby odešel.
Před tou první vzpomínkou nebylo nic. Jednoho dne, možná, znovu přijde nicota, ale ta myšlenka byla příliš vzdálená, než aby v něm vyvolala jakýkoli pocit.
Ještě jednou se vrátil myšlenkami k tajemství svého narození. Alvina neudivovalo, že mohl být stvořený v jednu chvíli mocí a silou, které zmaterializovaly všechny předměty obklopující ho v denním životě. Ne, to nebylo tajemství. Záhada, kterou neuměl doposud vyřešit a kterou mu nikdo nikdy nevysvětlil, byla jeho zvláštnost, jedinečnost.
Odlišný. Podivínské, smutné slovo. Podivínské a smutné bylo být někým takovým. Když mu tu přezdívku dávali – a dělali to často, když si mysleli, že je neslyší – zdálo se mu, že v ní cítí jakýsi ukrytý, zlověstný význam, který mu zabraňuje nejenom v jeho štěstí.
Jeho rodiče, jeho učitel, všichni se snažili ukrýt před ním pravdu, snažili se snad zachránit tímto způsobem bezstarostnost jeho dětství. Předstírání brzy skončí; za několik dní bude dospělým obyvatelem Diasparu a nic, po čem zatouží se dozvědět, nebude smět být před ním ukryté.
Proč se, například, nehodil ke společnému prožívání Ságy? Z tisíců forem zábavy dostupné ve městě bylo nejpopulárnější. Když jsi se zúčastnil v Sáze, nebyl jsi pouze pasivním pozorovatelem, jako tomu bývalo při primitivních divadlech za dávných časů, z nichž některé Alvin ještě poznal. Byl jsi jejich aktivním účastníkem, řídícím se – alespoň se to tak zdálo – vlastní vůlí. Opravdovost a scenérie prožívaných příhod byly už dříve zrežírované dávno zapomenutými umělci, ale ponechávaly dostatečnou svobodu invenci účastníků. Bylo tedy možné vypravovat se do těchto přízračných světů s přáteli a hledat dojmy, které byly v reálném Diasparu nemyslitelné. Po celou dobu, kdy trval sen, neexistoval způsob, jak ho odlišit od skutečnosti. A koneckonců, kdo mohl mít jistotu, že samo Diaspar není takovým snem?
Nikomu se dosud nepodařilo využít všechny Ságy, uložené a zaregistrované od začátku existence města. Působily na všechny smysly a vyznačovaly se nekonečně různorodou jemností. Jedny, populární zvlášť mezi lidmi hodně mladými, byly nekomplikované divadelní příhody s nenáročnou zápletkou. Jiné se omezovaly jednoduše na zkoumání psychických stavů, ještě jiné byly cvičeními v logice a matematice a přinášely nejvyšší rozkoš nejrafinovanějším mozkům.
Přestože Ságy spolehlivě uspokojovaly jeho společníky, Alvinovi po nich zůstával pocit neurčitého duševního hladu. Neuspokojoval ho kaleidoskop barev, scénářů a témat, nic ho na nich nepovzbuzovalo, stále v nich cosi chybělo.
Ságy – uvažoval – nikam ve skutečnosti nepřenáší. Vždy jsou vytvořeny jemnými tahy na jediném úzkém horizontu. Nejsou v nich velké perspektivy, žádná z rozlehlých krajin, za jakými teskní jeho duše. A především, nikdy v nich není stín nekonečnosti, kde by skutečně měly místo bohatýrské výkony starodávného člověka, osvíceného prázdnotou mezi hvězdami a planetami. Umělci, kteří sestavovali Ságy, byli nakaženi stejnou divnou fóbií, která byla údělem všech obyvatel Diasparu. Dokonce se jejich náhražková dobrodružství musela odehrávat za zavřenými dveřmi, v podzemních jeskyních nebo v hezkých malých údolích, obklopených ze všech stran vysokými horami odřezávajícími ho od zbytku světa.
Existovalo pouze jedno vysvětlení tohoto stavu věcí. Dávno, možná dříve, než byl položen základní kámen Diasparu, se stalo něco, co nejenom zničilo zvědavost a ambice Člověka, ale také ho vyhnalo z hvězd. Donutilo ho to k návratu domů, aby se tu v hrůze choulil a hledal ochranu v malém, zavřeném světě posledního existujícího města na Zemi. Člověk se zřekl Vesmíru a vrátil se do umělého lůna Diasparu. Volný, nespoutaný běh, který ho kdysi divoce hnal ke hranicím Galaxie i k mlhavým ostrovům mimo ní, zmizel. Po nepočítané eony žádná kosmická loď nevletěla do sluneční soustavy. Kdesi tam, mezi hvězdami, mohli potomci Člověka dál budovat Impérium a ničit slunce – Země o tom ani nevěděla, ani ji to nezajímalo. Zemi – ne. Ale zajímalo to Alvina.
V pokoji byla tma. Třpytila se pouze jedna stěna, na které se objevovaly vlny barev a hasly, když se Alvin vytrhl ze sna. Část kompozice ho uspokojovala; zamiloval si obrysy nebetyčných hor vystupujících z moře. V těch strmých náčrtech byla ukrytá jakási pýcha a moc; díval se na ně dlouhou dobu, a pak je uložil do paměti vizualizátoru, kde se zachovají na dobu, kdy bude experimentovat se zbytkem obrazu. Něco mu unikalo, i když nevěděl co. Znovu a znovu zkoušel zaplnit prázdné místo, zatímco přístroj četl pohybující se útržky jeho vědomí a materializoval je na zdi. Nic mu nevycházelo. Linie byly třesoucí se a nepevné, barvy špinavé a matné. Když umělec neví, co chce, tak ho v tom nezastoupí ani nejzázračnější zařízení.
Alvin zrušil své nešikovné mazanice a zevloval zachmuřeně na obdélník, který se snažil vyplnit krásou. Hnán náhlým impulsem, zdvojnásobil rozměry existující kompozice a přesunul ji do středu plochy. Ne – to nebylo řešení. Obraz neměl rovnováhu. Hůř – zvětšení odhalilo nové defekty. Chyběla jemnost v těch na první pohled odvážných liniích. Musí začít všechno od začátku.
„Úplně vymazat,“ přikázal stroji. Blankyt moře zbledl, hory se rozplynuly jako mlha a nakonec zůstala pouze prázdná stěna. Tak jako by nikdy nebyly, jako kdyby zapadly do propasti zapomenutí, které pohltilo všechna moře a hory Země věky před narozením Alvina.
Světlo začalo znovu zalévat pokoj a světlý obdélník, na který Alvin promítal své touhy, se zvolna sléval s okolím, aby se po chvíli připodobnil ostatním stěnám. Ale byly to stěny? Pro někoho, kdo by tu předtím nikdy nebyl, by se pokoj zdál neobvyklý. Byl úplně beztvarý a neobsahoval ani jeden kus nábytku, což budilo dojem, že Alvin bydlí uprostřed koule. Nebylo vidět žádné linie ohybu ploch v místech, kde stěny přecházely ve strop a podlahu. Nebylo v něm nic, na čem by mohlo spočinout oko; prostor obklopující Alvina mohl mít stejně dobře deset stop jako deset mil v průměru. Pouze to bylo možné zjistit zrakem. Bylo těžké odolat, člověk měl chuť pohybovat se s předpaženýma rukama, aby odkryl fyzické hranice tohoto neobvyklého pokoje.
Právě takové pokoje byly „domem“ většiny představitelů lidské rasy po větší část života. Alvinovi stačilo pouze zformulovat odpovídající myšlenku a stěny se stanou okny vedoucími na tu část města, kterou by chtěl vidět. Další přání a stroje, které nikdy neviděl, zaplní pokoj všemi věcmi, které v dané chvíli potřebuje. Fakt, zda byly „skutečné“ nebo ne, zajímal v průběhu poslední miliardy let pouze několik lidí. Bezpochyby byly neméně skutečné, než celý materiální svět, ale když přestaly být potřebné, bylo možné vrátit je přízračnému světu městských Paměťových bank. Jako vše v Diasparu se nikdy neopotřebují a nezmění se, nikdy, dokud se promyšleným aktem vůle nezruší jejich uchovávání na matrici.
Alvin už částečně zrekonstruoval svůj pokoj, když se mu v uších rozezněl dotěrný zvuk zvonku. Jako odpověd zformuloval v mysli signál a stěna, na které před chvílí tvořil, se rozplynula podruhé. Jak si myslel, stáli tam jeho rodiče a o krok za nimi Jeserac. Přítomnost učitele svědčila o tom, že to není obvyklé rodinné setkání.
Iluze jejich přítomnosti byla dokonalá a nic se na tom nezměnilo, když Eriston promluvil. Ve skutečnosti, což si Alvin plně uvědomoval, byli Eriston, Etanie a Jeserac vzdáleni celé míle, protože budovatelé města přemohli prostor stejně jako si podrobili čas. Alvin dokonce ani nevěděl určitě, kde uprostřed labyrintů Diasparu jeho rodiče bydlí, poněvadž se po jeho odchodu přestěhovali.
„Alvine,“ začal Eriston. „Uplynulo už dvacet let od chvíle, kdy jsme tě spolu s tvojí matkou potkali poprvé. Víš, co to znamená. Naše péče o tebe už skončila a můžeš si teď dělat co chceš.“
V Eristonově hlase se dala vycítit stopa, ale pouze stopa, smutku. Znatelně víc v něm zněla úleva, jako kdyby Eriston byl spokojen, že stav věcí, který existoval od jisté doby, byl konečně právně legalizován. Alvin se těšil volnosti už dobrých pár let.
„Rozumím,“ odpověděl. „Děkuji vám za starostlivost a ujišťuji, že na vás budu pamatovat ve všech svých vtěleních.“ Byla to formální odpověď, slyšel ji už tolikrát, že pro něj ztratila svůj význam. Avšak kdyby se nad ní člověk pozastavil, tak výraz „ve všech mých vtěleních“ byl divnou formulací. Alvin mlhavě věděl, co to znamená; teď právě nadešel čas, aby se to dozvěděl přesně. V Diasparu existovalo mnoho věcí, kterým nerozuměl a které se musel v nadcházejících stoletích naučit.
Chvíli se mu zdálo, že Etania chce také něco říct. Zdvihla ruku, lehké šaty se jemně zavlnily, pak ji spustila. Podívala se bezradně na Jeseraca a tehdy poprvé si Alvin uvědomil, že rodiče mají o něj starost. Rychle proběhl pamětí a nehodami posledních týdnů. Ne, nepřihodilo se v poslední době nic, co mohlo vysvětlit sotva zpozorovatelnou nejistotu, tu atmosféru neklidu, která nejasně obklopovala Eristona a Etanii.
Jeserac, zdálo se, přesto ovládal situaci. Tázavě se podíval na Eristona a Etanii, přesvědčil se, že nechtějí nic dodat a začal s řečí, na jejíž proslovení čekal hodně let.
„Alvine,“ začal, „přes dvacet let jsi byl mým žákem a udělal jsem, co bylo v mých silách, abych tě seznámil se zvyky, které panují ve městě a přivedl tě do tohoto dne. Dával jsi mi hodně otázek a ne na všechny jsem ti dokázal odpovědět. Na mnoho věcí jsi nebyl připraven a některé jsem sám nevěděl. Tvoje nemluvněcí období už skončilo, ale tvé dětství teprve začíná. Je mojí povinností ti pomoci, Alvine, budeš-li to potřebovat. Za dvě stě let, Alvine, budeš víc vědět o tomto městě i o jeho historii. Ale dokonce ani já, který se nacházím na sklonku svého života, jsem neviděl ani čtvrtinu Diasparu a ani tisícinu jeho bohatství.“
I když doposud Jeserac neříkal nic nového, Alvin ho přesto uctivě poslouchal. Stařec hleděl na Alvina přes propast věků, jeho slova dýchala moudrostí, která se nedala odhadnout, ale byla důsledkem dlouhého kontaktu s lidmi i stroji.
„Řekni mi, Alvine,“ zeptal se Jeserac, „zda jsi si někdy položil otázku, kde jsi byl předtím, než jsi se narodil, než jsi zjistil, že stojíš před Eristonem a Etanii v Sále tvoření?“
„Domnívám se, že jsem před tím nebyl – že jsem byl matrice v mozku města, čekající na vytvoření… něco v tom smyslu.“
Vedle Alvina se nejasně objevilo a zmaterializovalo nízké lůžko. Usedl na něj a očekával další slova Jeseraca.
„Máš samozřejmě pravdu,“ řekl Jeserac. „Ale to je pouze část pravdy… velmi malá část. Dodnes jsi žil mezi svými vrstevníky a oni neznají pravdu. Oni si na ni zanedlouho vzpomenou, ale ty ne. Musíme tě proto připravit, aby ses dovedl podívat faktům do očí.
Lidská rasa, Alvine, žije v tomto městě už více než miliardu let. Byl to náš svět, od doby, kdy upadlo Galaktické impérium a Nájezdníci se vrátili ke hvězdám. Za zdmi Diasparu není nic kromě pouště, jak hlásají naše legendy.
Víme o našich primitivních předcích málo, kromě toho, že byli bytostmi žijícími velmi krátce a že se uměli, i když se to může zdát divné, reprodukovat bez pomoci jednotek paměti nebo organizátorů hmoty. V nějakém komplikovaném a určitě nekontrolovatelném procesu byly základní matrice každé lidské bytosti přechovávány v mikroskopických strukturách buněk, vznikajících uvnitř organismu. Jestli tě to zajímá, víc informací na toto téma ti mohou dát biologové, ale ta metoda už nemá žádné použití, protože byla v šeru věků zapomenuta.
Lidská bytost jako každý jiný materiální objekt je definovaná svojí strukturou – svojí matricí. Matrice člověka a tím spíše ta její část, která v sobě obsahuje informace o mozku, je nebývalé kompli...
mek4test