1961
STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ
DĚTSKÉ KNIHY
PRAHA
© Der Kinderbuchverlag – Berlín
Translation © Anna Siebenscheinová 1961
Illustrations © Radim Malát 1961
Reini si v kuchyni skládal věci do tašky.
Měl špatné svědomí: nenapsal domácí úkol. Včera odpoledne nad ním seděl celé tři hodiny. A nezmohl se ani na řádku. Úloha zněla: Čím mi je milovaný vůdce? Čím mu vůdce je, věděl dobře, ale to nesměl napsat. Místo aby přemýšlel o vůdci, vzpomínal na minulou úlohu, která ho velice těšila. Bylo to pojednání o drážďanském Albertově přístavu, a s rozkoší si v duchu vybavoval hemžení kolesových parníků, troubení a houkání velkých sirén, hru slunečních paprsků na olejnaté špinavé vodě.
Podepřel si hlavu oběma rukama a usilovně přemýšlel, nač se vymluví.
O výmluvy nebyla nouze, jen bylo zapotřebí kápnout na tu pravou. Hodila by se rýma? Maminčina proslulá suchá rýma, její neomylná diagnóza, když měl povlečený jazyk? Poslední rýmu si uhnal, když se s přítelem Hansem při třinácti stupních koupal v Labi. Bylo to krátce po poslední povodni nedaleko pramice III, jež se houpala na vysoko vzedmutých vodách jako pořádně nafouklý balón. Brrr – ještě teď mu naskočila husí kůže, když si na to vzpomněl. Nebo že by se o něj přece jen pokoušela rýma?
Podíval se zvědavě do zrcadla. V jeho lesklé ploše – vlevo dole bylo několik tmavých bodů, mušinců – spatřil do hnědá opáleného, sotva třináctiletého kluka s černými vlasy a s malinkou bradavičkou na pravé nosní dírce, kluka, který na něj vyplazoval jazyk. Pěkný dareba! Ale jazyk neměl povlečený, vypadal nepřípustně zdravě. Tatínek o něm někdy říkával mamince: „Ten kluk prospívá jako boží hovádko. Jen bych rád věděl po čem?“
Třeba jsem si vymkl pravou ruku, přemítal Reini. Kdybych si ovázal zápěstí bílým hadříkem, vypadalo by to věrohodněji.
„Copak to tu děláš za neplechu?“ zeptala se ho najednou maminka.
Neslyšel ji vejít z ložnice, kde právě ještě před chvílí stlala postele a natřásala polštáře. Plácala do nich dlaní, protože měla z nějakého neznámého důvodu vztek. Maminka chodila dvojím způsobem: tichounce a hlučně. Když chodila tiše, zdálo se, jako by se vznášela na andělských perutích, což byl při její váze pozoruhodný výkon. Podobala se tlustému andělu, jenž přilétá neslyšně a majestátně.
„Vymkl jsem si ruku!“ zanaříkal Reini.
Maminka se pomalu šla na to podívat. „Kde, zlato moje?“
„Tady, heleď! Je celá oteklá, au, nesahej na to!“
„Vůbec nic nevidím,“ řekla maminka. „Dej ten hadr pryč! Opravdu… no né… ošklivá boule… ty uličníku, ty mi chceš něco namluvit!“
To bylo zlé. Nepovedlo se to. Když se na něj maminka takhle podívala, musel hned s pravdou ven. V jejích šedých očích se roztančily a zablýskly dobře mu známé tečičky hněvu. Po nich obvykle přiletěly pohlavky rychleji než hejno vrabců, jen to mlaskalo. Maminka měla sice malé ruce, ale její pohlavky praskaly jako zralé lusky a tváře po nich pálily jako oheň. Tatínek byl kotlářem v loděnicích v Übigau, ale ruce měl měkčí. Když vyťal pohlavek, bylo to jako pohlazení. Jeho obrovské ruce také mnohem řidčeji vyletěly k takovému zásahu, a tatínek se pak podíval, jako by mu to bylo líto.
„Ano, maminko, podvedl jsem tě,“ řekl Reini stísněně. „Ale podívej se sem na to!“ Zalistoval v sešitě na domácí úkoly. Byl tam jen vyzývavý nadpis, pod ním se bělala prázdná stránka.
„Čím je tobě milovaný vůdce?“ zeptala se maminka. Stála u otevřeného okna v zářivém ranním slunci jako tlustý černý otazník.
Reini byl zlostí celý bez sebe. Jak se ho maminka může na něco takového ptát? Od osudného ledna 1933, kdy se stal vůdce Adolf Hitler říšským kancléřem, říkalo se Reinimu a jeho příteli Hansovi rudí usmrkanci. Od té doby neuběhlo ještě ani celého půl roku. A už to má zase na talíři, ani vlastní mámě to není jasné. Řekl vzpurně: „Vůdce je pro mne pitomý tajtrlík s vyvalenýma očima, mastnou patkou a plechovým zadkem. A basta!“
Teď přiletí pohlavky, pomyslil si Reini. Maminka neměla takové výrazy ráda.
Ale pohlavky nepřiletěly. Maminka jen krátce řekla: „Dej sem inkoust a pero!“ a nasadila si rázně na nos brýle. Vypadala teď učeně, tak nějak moudře, jako slečna Dornemannová v dívčí třídě. Jen to, že při psaní trochu vyplazovala jazyk, se k tomu tak docela nehodilo. Reini jí zvědavě nakukoval přes rameno. Písmenka putovala hranatě a loudavě po linkovaném papíře. Malí inkoustoví panáčci stékali z pera důkladně namočeného. Pero dvakrát odstříklo, ale ty tři legrační kaňky se vyjímaly docela dobře. Tři z panáčků dostali kloboučky. Maminka polohlasně předčítala:
„Můj syn Reinhard Wohlfahrt si včera při klepání koberců vymkl pravou ruku. Nemůže proto napsat, čím mu je »vůdce«.
Charlotta Wohlfahrtová, matka.“
To „matka“ připadalo Reinimu toporné. Běželo to jako na chůdách. Milovaného vůdce orámovala maminka husíma nožičkama. což bylo báječné.
„Tak, a to ukážeš panu učiteli!“
„Ale co ruka, mami?“
Hrabala se v kuchyňské skříni a vytahovala různé zásuvky. Prkna v kuchyni při tom praskala a sténala. Když maminka začala chodit hlučně, říkával tatínek: „Nedupej jako slon!“ To ovšem říkával, jen když byl pod párou nebo když mu jinak trochu strašilo v hlavě. Většinou se to stávalo, když mu maminka v pátek přepočítávala výplatu. Nakonec vždycky došlo k potyčce o slovo „Různé“. Bylo to zapeklité slovo. Maminka si podepřela ruce do rozložitých boků a křičela rudá zlostí: „Různé! Různé! Jako bych to slyšela: Tři světlé, dva panáky a jedno veržinko!“ Tatínek broukal chlácholivě: „Jen se uklidni, ty můj kafáčku!“
Maminka teď ovinula Reiniho zápěstí mokrým hadříkem, přes to dala proužek bílého plátna, které nůžkami pěkně přistřihla, a nakonec dovednýma rukama zavázala růžovou stužku do ozdobné mašličky. Jak byly maminčiny ruce měkké! I ruce měla dvojí: jako struhadlo a jako hedvábí! Prohlížel si pyšně zavázané zápěstí a ušklíbl se. Jenom maminka si uměla vymyslet tak velkolepý podfuk, a dokonce ho podepsala. Nebolela ta ruka? Hýbal namáhavě všemi pěti prsty a obličej se mu stahoval bolestí. Maminka se zasmála a řekla: „Tak a teď plav!“
V hodinách vedle kredence to zarachotilo. Dvířka se rozletěla na obě strany, vyhrkala z nich kukačka, zavolala dvakrát cosi, co znělo jako: Podfuk! Podfuk! a s úklonou se zase stáhla nazpět do budky. Reini řekl: „Ahoj!“ a už byl v prachu.
Maminka za ním volala: „Přijď přesně k obědu! Jinak se tatínek bude zlobit!“ Ale s tím zlobením to u tatínka nebylo tak zlé. Nahoře bouchly dveře. Zadunělo to jako dělová rána a celý zadní dům se otřásal maminčinou hlučnou chůzí.
Také na dvoře byl hluk a ruch. Před Pfeffermannovým krámem se starými hadry, nad nímž se třepetal v teplém větříku prapor s hákovým křížem, stál otřískaný nákladní automobil. Jeho motor rachotil. Ženy s pestrými šátky na hlavách nakládaly velké balíky hadrů a pěkně se při tom zapotily. Starý Pfeffermann stál na převrácené dřevěné bedně a hlídal ženské svýma zarudlýma myšíma očkama. Už zdaleka byl cítit hadry. V pátek však, v den výplaty, páchl na hony kořalkou. To seděl v „Bedřichovském dvoře“, v hospodě v předním traktu domu, a přemítal u výčepního pultu o skvělých časech. Hadrový generál vydělával mnoho peněz. Od té doby, co poroučeli náckové, bylo hadrlumpům hej.
Na šňůře mezi dvěma okny postranní budovy se houpaly tři hnědé košile, vedle nich dámské kalhoty s nafouklými nohavicemi, protože do nich právě zadul vítr, spousta punčoch, dlouhých tenkých, ženských, a krátkých tlustých, mužských. Z otevřeného okna vyhrávalo rádio Badenweilerský pochod. Potom zařval nějaký hlas: „Soukmenovci…“
V průjezdu přední budovy to kysele čpělo po pivu. Reini začichal a naslouchal. V pivním sklepě byl rámus, jako by obři kouleli kuželky. Hospodský, opásán koženou zástěrou, vycházel nahoru po tmavých schodech a funěl jako měch. Jmenoval se Stechknopf. Reini ho měl docela rád, ačkoli maminka ho neměla zrovna v lásce. Nadávala mu ochmelků, vydřiduchů, kořalečníků, ochlastů, pivních žoků a bůhví jak ještě. Měl břicho jako sud a hlavičku jako žárovku, nahoře úzkou a dole s převislými tvářemi. Jeho bambulatý nos často svítil jako stowattová lampa, která osvětlovala dvůr do deseti hodin večer. Pan Stechknopf řekl s úsměvem: „Co se tak koukáš, Reini? Prohlédni si dobře můj frňák, takové pájidlo v životě už neuvidíš.“
Najednou zamžoural do dvora, oči se mu zúžily na malé štěrbinky, jimiž pátravě hleděl ven. Rádio řvalo přes dvůr, že vůdce Adolf Hitler podá ruku každému, kdo se zaváže sloužit novému Německu.
„Taková šaškárna! Ty mu nemůžeš podat ruku, Reini. Tady tu zafačovanou pracku. Nebo můžeš?“
Reini se podíval na svou ruku, pak na hostinského. Proč se tak ptal? V jeho hospodě sedávali někdy večer SA-manni a hulákali své písničky. Chodili tam také lodníci a kapitáni z blízkého Albertova přístavu, popíjeli tam a hráli v kostky. Přihlížela děvčata, s kterými předtím vytáčeli valčík u „Krvavého hnátu“, v tančírně ve Valtrově ulici, která se vlastně jmenovala „Bellevue“. Lodníci a děvčata zpívali:
„Nikdy se nevrátí
pohádka mládí,
ze všech pohádek
ta nejhezčí.“
Maminka těm děvčatům říkala kvítka. Kvítka často měnila své průvodce a přisedala si k SA-mannům; potom byl vždycky kravál a rvačka.
Proč se ho tak pan Stechknopf ptal?
Chtěl i on vyzvídat, jak si stojí k milovanému vůdci? „Mně bys podal ruku, Reini?“
Reini se na něj překvapeně podíval. Na tuhle otázku byla odpověď snazší. To nebyla nástraha, do níž by se člověk zapletl. Tatínek vždycky podal hostinskému ruku, když zaplatil tři světlá piva a dva panáky – svůj deputát, jak říkával. Ale hadrovému generálu nepodal ruku ještě nikdy. A tatínek tvrdil, že má na hadrlumpy čich. V mnohých věcech se tatínek vyznal lépe než maminka, ačkoli otázka útrat za „Různé“ tím nebyla vyřešena.
Proto si Reini v mžiku vymyslel výmluvu.
„Dnes nemohu, pane Stechknopfe. S tou prackou ne! Ale příště určitě!“
Třemi skoky byl Reini na ulici a cítil, jak se za ním pan Stechknopf udiveně dívá.
Na rohu Weisseritzské a Seminární ulice čekal na Reiniho jeho přítel Hans Müller. Hans byl tlustý, kulaťoučký a červený a Reini mu říkal Müller-Rozbuška, protože snadno vybuchoval.
Reini mu všechno vypravoval a hrdě mu ukázal vznešenou omluvenku od maminky. Rozbuška se měl také obdivovat jeho ovázané ruce.
„A co ty jsi napsal?“
Ale Rozbuška nebyl tak docela při věci, pokrčil jen kulatými rameny a řekl lhostejně: „Bože, to víš, takové nějaké láskyplné kecání. Pokropil jsem vůdce svěcenou vodou…“ Potom po chvíli dodal: „Máme moře času, pojď, zajdeme si ještě k bedřichovskému bazaru.“
Bedřichovský bazar byl v Ovčácké ulici. Byl to obchod s dvěma výkladními skříněmi. Panečku, tady bylo věcí! Potřeby pro domácnost, krátké tvrdé koženky, pestré řetězy ze zámoří, jež se nedaly přetrhnout, korále, trubky, bubínky, foukací harmoniky, tahací harmoniky, gumové, volejbalové a kopací míče, všechno v nepřeberném množství. Nedávno se ukázaly také plavky ve všech velikostech, dále menší plachetní čluny a luxusní jachty, parníky, miniaturní zámořský parník, který se jmenoval Imperátor. „Podívej se na ten remorkér! Prima, co?“ řekl najednou Rozbuška.
„Kde? Který?“
„Pro oči nevidíš. Tamhleten!“
Reini už dlouho viděl ten vlečný parník. Byl skoro pětadvacet centimetrů dlouhý, dřevěný a vpředu na přídi měl tlustý komín. Drobným písmem bylo na něm napsáno: Helena II.
„Kolik uzlů asi ujede za hodinu?“
„Ten? Člověče, ten udělá svých deset mil.“
„Nesmysl! Takový remorkér neexistuje. Všechny naše labské parníky mají komíny uprostřed paluby. Tenhle vypadá něj...
ben312